© 2017 by Think Bigger

  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon
  • Vimeo - Black Circle

Think BIG! USA 2018 boulder trip


O plánech a překvapeních, aneb moje cesta k CB a společně do světa

„Chceš-li rozesmát boha, řekni mu, že máš plán.“ I když v boha nevěřím, myslím, že ten kdo mi vidí do karet se na můj účet směje často. Někdy zuřím a někdy se směju s ním. Já mám plány ráda. Mám ráda předvídatelnost a jistotu, řád a pořádek. Nemám ráda nečekaná překvapení a náhlé změny. Vždy se snažím předvídat dopředu a připravit se co nejlépe na to, co mě čeká. Počítej s nejhorším, a doufej v nejlepší…to je má taktika do hor a na cesty (proto mám batoh vždycky plný). Mnohokrát se mi vyplatila, ale překvapením se někdy stejně vyhnout nedá. To je život.


Grandma and Grandpa Peabody Boulders, Buttermilks, Bishop, California

Tomaso a Climbing Bus to má postavené jinak – nikdy nemá přesný plán, nehlídá čas, rád experimentuje a přizpůsobuje se lidem, nechává jim na tripech volnost a svobodu…a ono to funguje. Na začátku mi to nevyhovovalo vůbec (Fontainebleau a královny večírků), ale musela jsem uznat, že lezecky mi Tomaso pomohl hodně…během chvilky pojmenoval chyby, které se mnou byly už dlouho, a které mi bránily jít dál. Po návratu jsem se na chyby zaměřila…a první 7A bylo na světě, ani se mi nezdálo těžké (Font Master, Držková).

Ale pojďme na začátek. Od lana k bouldrmatce mě posunula životní situace – mí nejmilejší přátelé ze skal a hor začali zakládat rodiny a lezení hodně omezili, nebo úplně vypustili. Výjezdy do skal mi nesmírně chyběly. Abych se cítila dobře a měla v lezení jistotu, potřebovala jsem trénovat 3x týdně, ale jenom stěna bez výjezdů ven mě nebavila (nač držet formu když už se do skal skoro nejezdilo). A tak jsem objevila bouldering. Skalní oblasti Evropy vyměnila za české lesy a lezecké stěny za bouldrovky. Na tréninky nemusím shánět spolulezce a na výjezdy taky ne. Společnost je vítaná, ale není nezbytná. Můžu trénovat kdy se mi to hodí a do skal jezdit zrovna tak, ideální pro mou proměnlivou pracovní dobu. Nevadí mi být sama, často mi to naopak vyhovuje (jsem vedoucí lékárník a s lidmi jsem v práci v kontaktu ažaž). Vím, že když jedu sama, musím být schopná postarat se sama o sebe a dokázat se vrátit bezpečně zpátky domů, nespoléhám na cizí pomoc. Lezu jen to, na co si troufám, neriskuju. Vysoké kameny a kameny se špatným dopadem mají červenou stopku, hned na první pohled, jsou prostě mimo, za hranicí. Ale ta hranice se pomaličku posouvá.

Během 2 let jsem projezdila české oblasti a vylezla kdeco ve své obtížnosti, a začala přemýšlet o vzdálenějších místech (v té době už mi hodně chyběla Evropa i cesty do světa). Mimo ČR už jsem nechtěla jet sama, a přátelé, kteří se mnou občas ven na bouldry jezdili, dávali v zahraničí jednoznačně přednost lanu, měli to prostě přesně naopak než já. Už dávno jsem četla Tomasovy blogy (a vůbec netušila kdo to je), a pak ho viděla na závodech v Teplicích a všimla si těch zářících očí, očí člověka, který je v životě šťastný…připadl mi hrozně povědomý – to jméno i tvář. Až mnohem později mi došlo, že jsem podle něj kreslila první klučičí diplom na bouldrové závody (fotku jsem vybrala úplně náhodně, zaujal mě krásně zachycený moment boje a dobré nasvícení vhodné pro kresbu fixem) a že už ho vlastně „znám“ z těch blogů. Na podzim mi kamarád nabízel voucher do Fontainebleau od kámošky, která ho vyhrála na závodech, ale nechtěla jet. A tak jsem objevila Climbing Bus, všechny střípky do sebe zapadly a otevřely nový svět, na podzim jsem odjet nemohla…ale na jaře už neváhala. Neměla jsem strach.


Helena Lipenská mi přes zimu sestavila tréninkový plán , abych se co nejlépe připravila na sezónu, poctivě jsem ho 3 měsíce plnila…a Fontainebleau bylo jako ledová sprcha – spolkni všechny ambice a taky ego, nekoukej na čísla, nazuj lezky a bojuj o každou bezejmennou trojku! Dívej se a přemýšlej, a nech si poradit, většina chytů bere úplně jinak než si myslíš. Jako když ve hře pošlou tvou figurku z druhé půlky herního plánu zpátky na start.

Tour de Alps oproti Fontainebleau byla pohádka, letní i podzimní. Horské prostředí mi více sedí, cítím se tu jak doma. Žula sice bolí, ale dá se to vydržet, a když můžou ostatní, můžeš i ty! První dny mě trošku mrzelo, že zůstáváme pohodlně v údolí, zatímco se nad námi zvedají vysoké krásné hory a lákají mě do výšek, ale tam nahoře už jsem byla mockrát (s kamarády, rodinou či jako horský průvodce CK Alpina) a vlastně si nikdy neužila tu pohodu v údolí…a tak si ji užívám teď, s bouldrmatkouJ Zvykla jsem si i na pomalá rána, když nejdeme na celodenní túru do hor ani se nechystáme do vysoké skalní stěny, když je stabilní počasí a dlouho světlo, není kam spěchat. A je příjemné zrychlené pracovní tempo přepnout na chill out.


Buttermilks, Bishop, California

Když jsem se rozhodla pro USA, neměla jsem strach. Měla jsem obavy jen z nocí v karavanu – mám hodně lehký spánek, v noci se mnohokrát budím a otáčím, a mnohokrát znovu usínám. Ale tohle vůbec nebyl problém, vyspala jsem se královsky každou noc. Aspiranti na vítěze v Bolívii (drinking game s krabičkou sirek) naštěstí trénovali ve vedlejším karavanu. Posádku už jsem znala z Alp a celé ty tři týdny jsem vnímala karavan jako útulný domov a posádku skoro jako svou rodinu. Nedostatek soukromí jsem necítila, naopak si myslím, že jsme k sobě byli hodně ohleduplní a všichni měli dostatek prostoru. Kdyby nás v karavanu bylo 6, situace by možná byla jiná, ve 4 to ale byla pohoda.


Snídaně v karavanu

Na USA Think BIG! se asi vůbec nedalo připravit (a ten kdo mi míchá karty se jistě hodně dlouho smálJ). Měla jsem tréninkový plán od Čajdy a opět ho férově plnila, plán mi seděl a bavil mě, i když byl náročný. Tomaso mi radil vytvořit si plán sama dle vlastních pociťovaných nedostatků, ale já jsem věděla, že budu mít extrémně náročné období v práci a hotový plán dokážu na rozdíl od vlastního do své pracovní doby nějak narvat a udržet. Podařilo se, ale pracovně-tréninkové nasazení a stres si vybrali svou daň. Po příletu do USA jsem dostala angínu.

První 2 dny jsme lezli v Red Rocks v Nevadě – byla jsem ještě hrozně rozlámaná a nedospaná z letu, dlouho jsem nelezla venku a znovu si na to zvykala, navíc mě čím dál víc bolelo v krku, první den odpoledne jsem úplně přestala mluvit. Naštěstí ale zabraly antibiotika a do 3 dnů mi bylo fajn. A první restday – Death Valley – byl jeden z nejhezčích.


Death Valley, California

V Happy Boulders se mi první den moc nelíbilo – cítila jsem se už dobře, ale otrávily mě spousty lidí pod každým kamenem (v USA měli v pondělí státní svátek a všichni lezci vyrazili do skal na prodloužený víkend). Hledali jsme něco ve stínu a bez lidí a nejbližší lehké bouldry mě tu vůbec neoslovily – těžké ostré kousavé dírky nebo nepříjemně vypadající highbally.

V Buttermilks se mi první den nelíbilo už vůbec – vysokánská vajíčka, ostré bolavé chyty a stejné davy lidí. Červené stopky na první pohled skoro na všech kamenech – příliš vysoké! Líbil se mi první boulder A birthing experience V1 – nízké vajíčko, start vleže v jeskyňce a vymyslet dlouhý nátah do dobrého chytu, pohlídat si nohy a ještě trochu zabrat, ruce po docela dobrých vločkách. Pak jsem bloudila dlouho dlouho mezi vajíčky a hledala něco dalšího. Připadala jsem si mezi těmi žulovými velikány hrozně maličká. Našla jsem příšerně ostrou a přísnou V3 (i Pali a Ivo si v ní docela zabojovali s bolestí), ale aspoň mě neděsila hned na pohled. Zvládla jsem asi 3x první krok, pak už ani to neL Sousední V0 mě vydatně vytrápila, ale krok z komfortní zóny do plotýnky mě dál nepustil. Na sousedním kameni jsem ztrestala několik V0, ale radost z toho moc velká nebyla. A navíc jsme kvůli mým „vé nulám“ nestihli Humpiho bravurní přelez Mystery V12. Zhodnocení dnešního dne - strašně to bolí a vůbec to nejde. Vítej v Buttermilks! Co tady budu dělat příštích 14 dní?


Pawel - Grandma Peabody Boulder, Buttermilks, Bishop, California

Přes restday jsem si musela srovnat hlavu a úplně změnit bojový plán: zapomeň na trénink, zapomeň na ambice na 7A (druhé 7A ti trvalo 2 roční období, tady máš jen 3 týdny), bojuješ s bolestí (každý den tekla krev z některého prstu, některé rány se pořád dokola otevíraly) a bojuješ s hlavou (bojíš se výšky a bojíš se, že pak neslezeš dolů). Neřeš čísla, řeš hlavu, zkoušej to pomalu, po krocích, i z malých čísel můžeš mít radost, když něco překonáš! V Happies máš větší šanci!

A tak jsem začala objevovat lehčí cesty (někdy ty úplně nejlehčí), které pro mě měly nějakou cenu, něco jsem musela překonat. Někdy jsem měla nahoře jenom vztek, že to přece nebylo tak těžké, tak proč takový boj s hlavou, častěji jsem ale měla radost. Někdy bylo těžší dostat se pak zase bezpečně zpátky na zem (opět boj s hlavou, ale vždycky to vypadalo hůř než realita). První den v Buttermilks jsme viděli slečnu, která vylezla po vločkách (dobré chyty) do 2/3 vysokého vajíčka, na poslední třetinu plotýnkou se hodně dlouho odhodlávala, a pak se asi 20 minut nemohla dostat po té plotýnce zpátky k vločkám a slézt dolů – úplně chápu jak a proč jí bylo úzko.

Někdy bylo těžké spolknout ego, přijít ke skupině kluků (většinou cizích), kteří zkoušeli V10 a V11 (Slow Dance Area, Happy Boulders), a hodit si matraci pod sousední V2 (Meth Squealer), ale pak jsem to vylezla a přestala řešit.


Happy Boulders, Bishop, California

Žádnou extra kvalitu jsem nepředvedla, nesplnila jsem své číselné lezecké ambice, a z motivační přelezové tabulky mi i poslední den bylo úzko, když jsem jako jediná nevyplnila ani jednu kolonku V5 a výš a nenakrmila ani jednou oba karavany masem (kdo přelezl svůj cíl, vysloužil ten den pro všechny burger nebo steak), bojovala jsem jen s monstry ve své hlavě. Ale plnila jsem své malé cíle a posouvala svoje hranice a červené stopky. Věřím, že se mi to vrátí v budoucnuJ

Vážím si cest:

Peruvian Right V2 (Willow Springs, Red Rocks), protože ze země vypadala jako nepříjemná plotna

The Flake V1 (Buttermilks), protože to byl můj první 7m higball a sestup vypadal daleko hůř než to nakonec bylo

Funky Tut V3 (Tut Boulder, Buttermilks), protože mě naučila věřit maličkému stupu

Heavenly Path V1 (Happy Boulders), 7m highball, protože ten den nebyl vůbec vysoký ani těžký

The Crack Problem V4 (Sad Boulders), protože mě naučil stát na mizerných nohách

Birthday Mantel V0 (Birthday Boulders, Buttermilks), protože mě naučil něco málo o mantlech a plotnách –„ještě 10x to zkus podle sebe a pak udělej, co ti říkámJ“ T. – a měl pravduJ

Birthday Direct V3 (Birthday Boulders, Buttermilks), protože mě naučil pozorovat ostatní a zkusit jejich variantu – byla jednodušší

Joseph V3 (Gleaner Boulder, Happy Boulders), protože mě 3 dny učil poznávat své limity, přizpůsobit jim program a být precizní v každém kroku

Hero Roof V0+ (Buttermilks), protože mě naučila, že dynamika dosáhne dál než síla

Monkey Hang V3 (Happy Boulders), protože mě naučil zpevnit se ve stropu

Sunshine Boulders V0 (Buttermilks 7m), protože mě naučily, že hranice strachu se dá posouvat


Sunshine Boulder V0-, Buttermilks, California

Tomaso a Pawel mi v boji se strašáky v hlavě hodně pomáhali – vyvíjeli nátlak, když jsem si nevěřila, ale v rozumné míře, nepřeháněli to (to by bariéra nekompromisně zesílila). Když jsem si nevybrala sama, hodili někam matrace s úsměvem a výzvou „jsi na řadě“,a pak jen trpělivě stáli a dali mi dostatek času se srovnat a vyrazit „mocno do gury“. Tomaso na mě klidně mluvil a dával mi rady, ale jestli se jich budu držet nebo ne, nechal na mě. Já jsem se snažila, maximálněJ


Heavenly Path V1, Happy Boulders, California

Na boulderingu je fajn ještě jedna věc. Lezec i chytači jsou pořád spolu, blízko, chytači vidí každý těžký krok lezce, jsou s ním pořád úzce v kontaktu, s každou jeho prohrou i výhrou. I fotky a videa jsou zajímavější než lezecké, protože všechny klíčové kroky máš na dosah, přímo před očima. Žádné nudné pasáže, každý pokus trvá jen chvilku, a hned jak se odlepíš ze země, musíš makat. Když uděláš chybu, padáš, konec pokusu. Když je dobrá parta, strašně to pomáhá a motivuje. A je jedno jestli lezeš V0 nebo V12, je důležité, že se snažíš. Byla radost pozorovat, jak se klukům a Renče daří v těžkých projektech. Ve vysokých cestách tajili pro lezce dech všichni chytači, a teprve když stál lezec bezpečně na vrcholu, vydechli a nadechli se spolu s ním a měli společně obrovskou radost - s ním a pro něj (Pali a Humpi v The Fall Guy V9 a Tomaso v Haroun and the Sea of Stories V11, Buttermilks).


Humpi - The Fall Guy V9, Buttermilks, Bishop, California


Pawel – Tiger Lily V5, Red Rocks, Nevada


Tomaso - Barrett Problem V9, Buttermilks, Bishop, California


Pawel - The Checkerboard Right V9, Buttermilks, Bishop, California

Ale USA nebylo jen o lezení, restdays a toulky v Owen´s Valley kolem Bishopu pro mě byly stejně důležité jako lezecké dny. Velké nebyly jenom ambice, žulová vajíčka a steaky, obrovský byl i prostor od obzoru k obzoru, od White Mountains k Sierra Nevadě. Vidíš obrovský kus země a obrovský kus nebe. Prostor plný čistého vzduchu, kalifornského slunce a nekonečných možností. Všechno je možné, stačí jenom chtít! Just think BIG!


Sierra Nevada, California

Lucie Šancová


5 views